Nošení dětí – více než jen zvláštní způsob přepravy

Vzhledem k tomu, že naši předkové byli lovci a sběrači, očekávají kojenci zvláštní způsob péče. I v chráněném a bezpečném prostředí domova vyžadují miminka přítomnost známé osoby, díky níž se cítí v bezpečí, a také pravidelný fyzický kontakt se svými rodiči, který přispívá k normálnímu vývoji. Miminka vykazují, že jsou mnoha způsoby připravena na to být nošena. Pokud nebudeme respektovat biologicky podmíněné požadavky a uzpůsobení miminek, mohou u nich vzniknout poruchy a nesrovnalosti v chování a jiné příznaky. Jedním z pozoruhodných příkladů je dysplazie kyčlí. Pravidelná měření polohy dětí během prvního roku života, když spočívaly na boku své matky, prokázala, že zaujímají pozici roztažených a pokrčených nohou, kdy je hlava stehenní kosti v ideálním postavení vůči jamce kyčelního kloubu. Tato pozice splňuje terapeutické požadavky v případě dysplazie kyčelního kloubu.

Obavy, že raná vzpřímená pozice bude bránit dýchání nebo způsobí poškození páteře, bylo možné vyvrátit. Stejně tak jsou již překonané názory, že lidské mládě bude „pasivním nošencem“ či sekundárně plně závislým mládětem. Lidské mládě si vyvinulo zvláštní způsob, jak se držet – dokáže se aktivně držet matky při nošení na boku v pozici s roztaženýma a pokrčenýma nohama.

Na druhé straně má nošení dětí vliv i na rodiče. Díky fyzickému kontaktu snáz a rychleji pochopí signály, které jim miminko vysílá a mohou na ně reagovat vhodným způsobem, spolehlivě a okamžitě, což je předpoklad pro vznik bezpečné vazby. Vnímavost a reakce rodičů se neomezují pouze na chvíle, kdy miminko pláče či je rozrušené. Vyrovnané a spokojené dítě navíc vysílá své matce či svému otci signál, že jsou kompetentními rodiči a se svojí novou rolí se dobře vypořádávají.

O autorce

Evelin Kirkilionis vystudovala biologii na univerzitě v Kaiserslauternu a Freiburgu a doktorskou práci zpracovávala na Univerzitě Alberta-Ludvíka ve Freiburgu. Se dvěma kolegy založila nezávislou výzkumnou skupinu Forschungsgruppe Verhaltensbiologie des Menschen (FVM) (výzkum etologie člověka), která úzce spolupracuje s freiburskou univerzitou. Po mnoho let žila a pracovala v různých státech severní Afriky a Asie.

Již více než 25 let se zaměřuje na oblast dětského vývoje a zejména na základní potřeby kojenců a na nošení miminek. Ve svém výzkumu zohledňuje evoluci, která má vliv na vývoj každého jedince i v dnešní době, a to zejména v prvních letech života.

Přednáší, vede praktickou výuku a odborné vzdělávání, vydává vědecké a populárně naučné publikace, a snaží se tak předat vědecké poznatky rodičům, různým skupinám odborníků a dalším zainteresovaným osobám.