Porod je snad ve všech kulturách primárně vnímán jako jev tak trošku posvátný, obestřený lehkým závojem tajemství, spojeného s radostným očekáváním něčeho nového a dobrého. Porodnictví, jakožto medicínská disciplína, má však přirozenou vlastnost a tendenci onu tajemnost a jistou posvátnost zevšedňovat. Je to logické a snad i správné. Dnešní člověk a především pak ten, který se řadí k takzvaně kulturně,sociálně a ekonomicky vyspělé části světa, už dávno ztratil či lépe řečeno byly v něm potlačeny a do hlubokého podvědomí zasunuty přirozené instinkty, jimiž se řídily pro život jedince a přežití druhu nezbytné algoritmy chování a konání. Toto konstatování holého faktu se beze zbytku zýká i plození potomstva se vším, co k tomu patří, tedy včetně porodu. Nutně tedy musel vzniknout nějaký systém substitucí, jenž ony atrofované primární algoritmy nahradil. Tento systém do různé míry asistovaného vedení porodů svou účinností a funkčností, poměřováno například snížením úmrtností novorozenců, ten původní přirozený, výrazně předčil. Až potud se zdá být všechno v pořádku. Morálně, eticky, sociálně ba dokonce i ekonomicky. Přesto, jak se zdá a události na české “porodnické scéně“ posledních měsíců tomu výrazně nasvědčují, tak křišťálově čistá a jasná věc to není. Už proto, že potlačování přirozených insktinktů, jakožto projevů složité soustavy nepodmíněných reflexů, má svoje zákonité a přirozené meze.
Jak se s pochopením a řešením tohoto stavu snaží srovnat porodnictvi v Rakousku a u nás, to je cílem této přednášky, či lépe, tohoto povídání. Přes 20 let pracuji jako porodní asistentka(Hebamme), prošla jsem řadou tamních pracovišť, státních, privátních, církevních. Předtím jsem několik let působila ve zdravotnictví českém, sama jsem trojnásobnou matkou, tedy rodičkou, a potenciálně už pětinásobnou babičkou, takže snad mám do tohoto problému určitý vhled. Pokud tedy společně dospějeme k závěru, že každý systém, tedy i ten porodnický ,je právě tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, pak to bude fajn. Tím nejslabším článkem tohoto systému je totiž vždycky člověk.